Moc se mi líbí, když se někdo vyjadřuje kreativně a nějakým druhem umění. Všechno je terapie, ať už malujete, hrajete
na hudební nástroj, zpíváte, tančíte, fotíte… A proto na svých stránkách moc ráda představím uměleckou duši přímo z mé rodiny.

Sestřenice Zdeňka Kolibačová, dle mého vnímání, umí zachytit kouzelné chvíle okamžiku. Někdy mám pocit, že ať se se svým fotoaparátem zastaví kdekoliv a fotí cokoliv, vede ji sám Bůh, aby zaznamenala lásku, něhu, sílu přírody a vůbec vše, co i ostatním přinese užitek v podobě hřejivého pocitu a naděje. Abych pravdu řekla, vůbec se nedivím, že tomu tak je, protože vím, jaké hluboké prožitky její duše v tomto životě zaznamenala. Přijde mi, jakoby ji chtěl Bůh takto rozveselit, dodat sil a neději do dalšího žití. Zdeňku jsem zde uvedla jako „uměleckou duši“, ale musím k tomu doplnit slůvko, protože tak jsem svou sestřenici vnímala i v dětství… Jako „ušlechtilou uměleckou duši“. Jako bych i zde slyšela Konfucia: „Shovívavost a odpouštění jsou potřeby k nápravě ostatních.“