MÁ CESTA - MÉ JÁ

Ari - Červenec 05

Světlo světa jsem spatřila roku 1968 v Praze. Tolik úvodem o mně :). Nyní se pokusím stručně popsat, co mě přimělo k práci na sobě. Být zpěvačkou nebylo mou touhou, ale občas přemýšlím, jaký záměr v tomto ohledu moje Duše měla, když mě to k hudbě a zpěvu odmalička přitahovalo. Chtěla jsem vlastně raději hrát na klavír, což ale moc dobře nešlo vzhledem k podmínkám, ve kterých jsem vyrůstala. I tak jsem ale rodiče přemluvila, aby mě do Lidové školy umění zavedli, a pamatuji si, když jsem s tatínkem do školy přišla, pan ředitel řekl, že mají volný jako hlavní předmět pouze klasický zpěv
a jako obligátní nástroj kytaru. Mrzelo mě sice, že se nebudu učit hrát na klavír, ale potřebovala jsem začít hudbu vnímat jinak, skrze své nitro, a tak jsem do Lidové školy umění nastoupila. Kytara byla pro mě trochu „trápení“, protože jsem levačka a chtěla jsem tak i hrát, což mi nebylo povoleno, že by to paní učitelku pletlo. Co se zpěvu týče, zanedlouho jsem byla schopna s hlasem přirozeně pracovat, což bylo překvapení pro mě samotnou i pro pedagogy. Lidové písně, klasický zpěv a vážná hudba jako taková mi přirostly k srdci. Začala jsem se propojovat sama se sebou a byla pro mě radost objevovat svůj potenciál. Paní učitelka mě doporučila na Státní konzervatoř v Praze (nyní Pražská konzervatoř), když jsem končila základní školu, ale to bohužel nepřipadalo v úvahu. Rodiče z pochopitelných důvodů viděli tehdy mou budoucnost jinde. Chtěli, abych se vyučila nějakému pořádnému řemeslu. Mé snahy rozvíjet jiné koníčky, fotografování a tvoření šperků, byly smeteny ze stolu. Tentokrát ne rodiči, ale bývalým režimem, kdy na tyto učební obory nedosáhl každý. Školy byly pouze státní. Nakonec jsem se tedy vyučila cukrářkou. I v tom jsem si našla zalíbení a moc mě to bavilo. Mnohem raději ovšem tvořím něco „trvanlivějšího“ :).  

Ariana Marie Tomsová
Ariana Marie Tomsová

Mé plány na zkoušky na konzervatoř poté, co se vyučím cukrářkou, se poněkud komplikovaly. V sedmnácti letech se u mě objevila epilepsie. Bojovala jsem, jak to šlo, více či méně úspěšně, dělala jsem spoustu chyb, nakládala jsem na své tělo příliš. S dovršením plnoletosti jsem se odstěhovala
do pronájmu, protože tatínek byl nemocný a mé každodenní pěvecké cvičení doma mu ke klidu nepřidávalo. To už jsem byla přijata na Lidovou konzervatoř (nyní Konzervatoř a Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka v Praze). Škola, práce, mé umělecké aktivity a nedůslednost v dodržování životosprávy mě zkrátka stále více stahovaly, vyčerpávaly, a nemoc se zhoršovala. Klid jsem tenkrát načas našla až u svého přítele v domku za Prahou.

 A toto období taktně vynechám s ohledem na otce svého dítěte. Každý jsme měli svou cestu, předali jsme si, co jsme měli, a vycházíme spolu, za což jsem ráda. Je to charakterní člověk. Vím, že mělo svůj smysl i to, že jsem pár let s dítětem zůstala sama. Nezůstala jsem však bez pomoci přátel.

Pomerančovník
Dárek kamarádce
Přírodní dárek

 Jakmile to bylo možné, začala jsem opět docházet na hodiny zpěvu. Poté jsem se v rámci možností snažila zvládat i studia na konzervatoři v Teplicích a po přestupu na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Opět jsem po sobě chtěla příliš a můj hlas byl s celkovým vyčerpáním spíše slabší, tělo ztrácelo sílu
a já jsem to cítila. Vyčerpávala mě práce i škola. Byla jsem z toho zoufalá, ale věděla jsem zároveň, že cesta k uzdravení existuje, jen bude delší a těžší. Cestička poněkud klikatá, ale jsem za ni vděčná. Vím už, že tomu tak bylo proto, abych nabyla zkušenosti a vědomosti takto přímo, celým svým tělem, duší a myslí. Osobní poznání, prožitky a jistota, že „to“ funguje, jsou mi odměnou za tuto cestu. Dostalo se mi i nemalého bonusu: nesmírně mě to vše posílilo a naučilo novým věcem.

Proto nyní cítím, že i já sama mohu někomu pomoci. Už jsem si takto k sobě pár lidiček nevědomě přitáhla. Mé vibrace se změnily a mění se i dále tím, jak na sobě nepřestávám pracovat. Také můj hlas se stále vyvíjí. Hlas pro mě byl vlastně vždy jakýsi ukazatel mé cesty a duchovního růstu. Nejsem jistě sama, kdo vnímá a poznává charakter člověka z jeho hlasu. Ať už mluví nebo zpívá. Zastávám názor, že kdo může mluvit, může i zpívat. Ale hlavně, jak už jsem vás nabádala, naslouchejte si. Následujte své srdce, svůj hlas. S pokorou a láskou.

Ari - leden
Ari - prosinec
Ari - srpen

A čím jsem to tedy dokázala? Jak se mi povedlo se uzdravit? „Víra má mě uzdravila.“ Nelitovala jsem se, hledala jsem cesty. Věděla jsem podvědomě, že nejsem sama, že mě něco vede, a záleží jen na mém rozhodnutí, zda chci na sobě pracovat nebo se nemoci a nezdarům poddat. V tom vidím obrovskou výhodu, že každý máme na vybranou. A každý má zde na této planetě nějakou úlohu, jen v sobě najít ten potenciál a naučit se vše přijímat s pokorou, pochopením a láskou, bez nezdravého ega. Všichni jsme jeden celek a jde nám o zdraví celé planety, která nás živí a je naším domovem. 

Mé uzdravování začalo myšlenkou od všeho se postupně „očistit“. Začala jsem dechovými cvičeními, úpravou stravy a pozitivním myšlením. A tak
jsem si našla cestu k Čchi-kungu, Tchaj-ťi a očistným TAO meditacím. To vše se mi během posledních dvanácti let automaticky propojovalo s cvičením pěveckým. Díky tomu jsem přišla na to, jak je vhodné pěvecké cvičení začínat, jak naslouchat tělu a kdy je třeba dobré se raději nepokoušet zpívat,
ale nejprve jen vědomě dýchat, hýbat se. Teprve ve chvíli, kdy je mysl „prázdná“, můžeme naprosto přirozeně a volně posazovat vokály na proud dechu. Být sami tím tónem.

Mandalky CD

Je opravdu důležité, abychom na sebe ani v tomto nekladli zbytečně vysoké nároky, ale místo toho naslouchali tělu, duši, srdci… Přílišné chtění a lpění je na škodu, stejně tak jakýkoliv tlak. Zažila jsem to a vnímám to tak, že vše, co je správné a pro nás dobré, musí jít z naší podstaty. Přirozeně a volně. Každý jsme originál, každý máme svou cestu a svůj čas k rozvoji své osobnosti. A úžasné je, že nikdy není pozdě. Zde o to více platí, že na věku nezáleží.

Nebojím se výzev, které v životě přicházejí, ani kroků do prázdna. Často jsem si spíše přitížila a brala na sebe i ta břímě, která mi nenáležela. Ale byla to moje volba, někdy karmické záležitosti. Teď už vím, jak je rovnováha důležitá naprosto ve všem a jak si ji ohlídat. Domnívám se, že vesmírné zákony nám nedovolí, aby se nám dařilo, pokud budou naše skutky extrémně motivovány snahou se rozdat pro druhé, byť v dobré víře. Důležité je pečovat v první řadě o sebe a svůj rozvoj, věnovat čas sobě samotným a stejně tak si sebe sama vážit. Bohužel, jin a jang je při nadbytku sebeobětování porušen. Nelze se domáhat spravedlnosti a litovat sebe nebo druhé. To nikam nevede, aspoň tedy z mého pohledu.     

Je tedy dobré a užitečné se stále rozvíjet a dávat lásku, péči a pozornost sobě samým, abychom měli z čeho rozdávat a abychom předávali tu láskyplnou boží energii. Můžeme se rozvíjet vzděláváním, tvůrčí činností, prací na sobě… A možností je spousta. Když jsem nemohla zpívat a trápilo mě to, věnovala jsem se pletení, háčkování, vyšívání, výrobě šperků, obrázkům z převážně přírodních materiálů, malování na textil, psaní textů… Obrázky
na této stránce jsou moje výroba. Nejsou to žádná umělecká díla, ale aspoň jsem neměla ponuré myšlenky :),

Sala - malování